Ta holka

Povídka napsaná s prázdou hlavou. Dokončeno dne 8. srpna 2005.

Šel jsem si dát oběd do bufetu na stojáka. Sám. Polední pauza je šance ocitnout se na chvíli mezi lidma, vypadnout z temnoty hraboší nory, ve které se pohybuju většinu dne. Cesta k bufetu vede po pěší zóně, a tak mám, když počasí dovolí, příležitost koukat holkám na nohy a na prsa. Zvlášť teď, když je jaro a ony se vystavujou. Pokud nějakou zkoumám zezadu, vždycky z ohybů látky odhaduju, jak má zařízlý kalhotky, a jestli tam nemá magnóliový lístky. U jiných si představuju hlas a smích, nebo jim koukám už z dálky do očí a sleduju, co udělaj. To se ale stává zřídka, protože oči jsou špendlíky. Taky mě zlobí, že za mnou se žádná holka neotočí. Někdy se pozoruju ve výloze, hlavně ze strany a s vyšpuleným zadkem, a hádám, jestli mi to sekne. Ale málokdy to poznám. Pak dojdu k bufetu, kde si najdu rohový místo. Z něj koukám na slečny na ulici, nebo na ty, co si přišly dát něco k jídlu dovnitř. Je mi smutno z toho, že se tak těžko odhodlávám postoupit dál od pouhýho očumování.
Zrovna ten den se mi stalo, že si jedna stoupla přímo naproti mě. Normálně si přišla k mýmu pultíku dát kafe a zákusek. Bylo narváno a neměla jinou možnost, než si stoupnout ke mně. Začal jsem dělat, že jsem zabranej polívky a do pitíčka. Nimrala se ve větrníku, rozmíchávala si kafe a potom si z pytlíku od cukru pomalu složila kostičku a vmáčkla jí do umakartu, takže zmizela. Ani jednou se na mě nepodívala.
Byla hezká, měkká na pohled, pihatá, světlý vlasy a pěkný malý prsa. Na rameni měla důlky od očkování, který mám na holkách rád. Bohužel jsem jí neviděl na boky schovaný za stolkem. Věnoval jsem se jídlu a jenom občas jsem se odvážil podívat se víc, ale hned jsem pak přelítnul očima celou místnost, jako že se jenom rozhlížím. Taky jsem hned jako vypoulil oči. Ale choval jsem se úplně tiše, nechtěl jsem vypadat jako nadrženej masák, většina holek to totiž neocení. Pořád jsem myslel na to, jak o ní zavadit. Ale styděl jsem se. Neměl bych jí alespoň zamávat a plaše se usmát?
Už byla v půlce větrníku a já přemýšlel, na co se jí zeptat, aby to vypadalo přirozeně. Myšlenky se zmateně tetelily, nervozitou jsem si udělal křížky na prstech u nohou a snažil jsem se moc nemlaskat tu polívku. Musel jsem vypadat toporně a navíc se mi opotily ruce a úplně se mi zatáhly prsty do dlaní, stejně jako se mi bázlivě zatáhl pindík. Bylo by prima, kdyby se mě zeptala, jestli mi jako něco není, jestli jsem v pořádku. Nebo kdyby se stalo něco jako ve scénách z filmů. Tam se vždycky někdo zachová nemožně, třeba na sebe vylije kafe, nebo v téměř podprahovém okamžiku vysune a zase zasune rozeklaný hadí jazyk, nebo udělá něco jinýho, co dá věcem švih. Ale nic takovýho se nekonalo, vůbec si mě nevšímala. A vypadala pořád tak nenuceně a přirozeně! Dokonce si vyndala z tašky letáček. Snad si ho opravdu četla!
Vyškrábnul jsem poslední zbytky polívky, utřel si pusu, ubrousek jsem složil a zatížil ho lžící. Když jsem se vracel z hajzlu, všimnul jsem si, že ta holka stojí u kasy. Postavil jsem se do fronty za ní. Za mě si stoupla paní s velkou taškou přes rameno, ze který koukal pes. Ta holka se otočila a začala psa hladit a dělat takový ty žvatlavý zvuky. Přitom se usmála na lidi kolem, jestli jim ten pejsek přijde taky roztomilej. Nakonec vytáhla z kapsy maňáska a začala s ním pejska škádlit. To byla chvíle, kdy se to zlomilo.
Polila mě vlna chlípnosti a pohoršení nad tou její něžností vůči blbýmu psovi. Když holky zajímaj jenom roztomilý čumáčci, mimina jinech ženskejch a podobný blbosti, tak proč se tak vyzývavě natahujou? Navíc tahle měla opravdu prima boky ve splývavejch kalhotách. A tak jsem se rozhodl učinit strašnou věc. Navzdory všemu, jsem spáchal čin, který je všemi děvčaty na zeměkouli považován za vrchol ubohosti a drzosti. Lehce jsem se nadechl, teď nebo nikdy, svět zkoprněl a čas se vydul jako dýně. A já jí pomalu, ale silně, s bušícím srdcem a zvonem v uších vjel rukou zezadu mezi nohy. Ucítil jsem, jak se volná látka kalhot lehce sune po teplé a měkké mázdře v místech, kde stehno přechází v takové to pod hýžděma a lehce se mi zatočila hlava.
Otočila se ve chvíli, kdy jsem ruku stahoval zpátky. Tak vteřinu na mě zacivěla s otevřenou pusou, nevěřícným úšklebkem a pohoršením v očích. Potom zachrčela, jakože co, a jestli si připadám normální. Nedovedl jsem nic kloudnýho vymylset, civěl jsem na ní celej urudlej a začal jsem, jakože nó, já, hadice, a tak dál. Pak jsem jí zaslechl syknout něco jako úchyl jeden, a s uskřípnutým výrazem odkráčela pryč. Došlo mi, že se na mě lidi dívaj, ale nepamatuju si nikoho. Zvládl jsem pokrčit rameny a pak jsem taky vyšel na ulici. Šla rychle, už byla tak padesát metrů ode mě. Hergotkruci, jdu za ní. A rozeběhnul jsem se. Ohlídla se a všimla si, že se přibližuju, a zastavila se. Všude chodili lidi.
Nech mě, co chceš.
Nevim, líbíla ses mi.
Normálněs mě vohrábnul, nevim vo co de! Nech mě bejt, di pryč!
Počkej, to byl jenom takovej nápad a tys byla při ruce. Chtěl jsem bejt jako faun s rohama a kopytama co hupne ze skrýše. Jsem citově vyprahlej. Potřebuju se někoho dotýkat.
A co sis jako myslel? Že se budu celá tetelit a řeknu Jé, no to je super, zrovna jsem si potřebovala s někým zapíchat, tak pojď, sice tě neznám, ale dáme to dohromady?
No to by bylo prima. Třeba bych ti i našpulil.
No tak to by sis měl třeba nechat zajít chuť.
Pak se otočila, udělala c, pohodila hlavou (trochu jako zahradní ostřikovač) a rázovala pryč. Ještě na mě zavolala:
Jestli mě nenecháš napokoji, tak zavolám policajty, krpane! Já za ní prohodil, že básníci si asi nikdy nepřijdou na pořádný sex. Ale to už neslyšela.
Co teď? Už jsem se stejně znemožnil, není co ztratit. Takže už asi zbývá jen přímá akce. Sundal jsem si mikinu a přehodil jsem si jí přes ruku, takže to vypadalo, že pod ní mám pistoli. Jako ve filmech s Belmondem. Pak jsem tu holku doběhnul a potutelně jsem jí oznámil, že jestli se se mnou nebude bavit, tak jí můžu klidně oddělat.
A to si myslíš, že ti to žeru? Ukaž mi, co máš pod tou mikinou.
To teda neukážu. Vždyť by to každej viděl. Jestli je ti život milej, tak nedělej fóry a pojď se mnou na kafe. Jestli je ti život milej, tak se mně ptej, kdo jsem a co rád dělám, ptej se mě na moje trápení. Vytáhni ze mě moje bolístky a udělej, abych se necítil tak sám. Udělej, abych tě chtěl a aby ses při tom usmívala a cítila se taky dobře. Vem si mě za ženu. Prolneme se, uvidíš.
Ale vždyť tě ani neznám a celou dobu, co spolu mluvíme, se chováš jako magor. Ohrožuješ mě a nutíš mě k něčemu divnýmu.
Někoho máš?
Jo, a jestli se dozví, cos mi tu dělal, tak si tě najde a rozbije ti hubu.
Pojď se mnou na kafe.
Hele, půjdu s tebou jenom pod podmínkou, že mi ukážeš, co to schováváš pod tou mikinou. Jestli mi to neukážeš, klidně mě tady zastřel. Stejně ti nevěřim, že bys to dokázal.
Tak jo, ale slib mi, že se mnou opravdu půjdeš.
Slibuju.
Ještě ti ale musím něco pošeptat. Nemám to ještě moc formálně vychytaný, ale pointu to má dost zásadní. Nastav ucho.
Opatrně se ke mně nastavila a já jsem do ní vybrebentil svojí teorii. Vám to tak dobře povědět nedokážu, ale tam na tý ulici jsem se tenkrát opravdu překonal. Vybásnil jsem ze sebe, že všechno jsou stejně jenom slova a že je to všechno jedno. Že jí slibuju úplnou pohodu. Ať klidně zapomene na svět okolo nás i na svoje tělo. Přitom jsem se tak trochu natřásal. No udělal jsem na ní určitě dojem. Potom jsem pomalu odkryl ruku s nataženym ukazovákem a prostředníkem. Pohrdavě se ušklíbla, ale bylo v tom i trochu opravdového úsměvu. Takže to bylo na tuty, chytla se.
Tak kam pudem? Zeptal jsem se, než stačila něco říct. Nechtěla bys třeba k Černý kočce? Je to hned na náměstí, kousek odtud.
A tak jsme šli. Byla zpočátku trochu nesvá a pichlavá. Nějak se nemohla srovnat s tím, jakým způsobem jsem jí sbalil. U Černé kočky si odmítla dát cokoli alkoholickýho, i když jsem jí k tomu přemlouval. Byla ještě trochu upjatá jako většina holek a dala si jenom matonku. Ale zdálo se mi, že už má lepší náladu. Já si dal dvojku vína, abych se trochu rozehřál. A uklidnil. Snažil jsem se jí koukat celou dobu do očí. Myslel jsem na sex. Postavilo se mi péro.
Poznamenala, že mi to kouká z očí a že je to trochu nechutný. Je prej z toho nervózní. Já na to, že bych jí rád pozval na panáka a že si klidně může vybrat cokoli. Nejdřív nechtěla, ale když jsem byl už hodně dotěrnej, svolila. Dala si becherovku. Já si dal taky. Pak jsem do nás nalil ještě jednu. To už jsme se bavili docela plynně. Asi za hodinu řekla, že už musí jít. Já na to, kam by chodila a začal jsem jí nohou hladit nohu. Poznal jsem totiž, že ve skutečnosti nikam chodit nechce. Zdřevěněly mi ruce a ona ztuhla. Zašeptala, ať si nemyslim, že by jí takovýhle chování mohlo imponovat. Ale oči už měla vodnaté a já jí nevěřil ani slovo. Pak řekla, že není žádná coura a že se se mnou nevyspí jen pro to, že do ní naleju chlast. Tohle už byla úplná kravina, tohle někde musela slyšet. Takovýhle věci přece člověk neřiká sám od sebe.
Zeptal jsem se na rovinu: vagína?
Odpověděla: potřebovala bych si lehnout a rozmyslet si to. Je toho na mě moc. Chtěla bych bejt sama.
Zaplatil jsem a vzal jí za ruku. Měla mrtvé tváře a studenou dlaň. Ale chvěla se. Šla malátně. Ale šla se mnou.
Bydlím tady kousek.
Tak jsme tam šli. Na schodech nahoru jsem šel první. Bylo otevřeno.
Vešel jsem a opička snědla banánek. Stehna měla studená, suchá. Klepaly se jí rty a tak jsem jí na ně radši nelíbal. Líbal jsem jí jen od krku dolů. Mluvila o tom, co se nemá a co by se mělo, ale byla jako stéblo ve větru. Já jsem to chtěl a tak jsem si to bral. Však víte co, tamto.
Potom jsme chvíli leželi, pořád ještě na koberci. Pořád ještě oblečení. Ona rozcuchaná, koukala někam pod postel. Zeptala se mě, jestli je to pravda, že všechno jsou jenom slova. Odpověděl jsem, že na mou duši na psí uši. Vůbec nemusíš mít strach, je to tady celý vyfabulovaný, povidám. Na to se usmála a já jí řekl vtip. Dali jsme si ovocnej čaj, co mi zbyl. Taky arašídový křupky, přinesl jsem je na talířku. Dívali jsme se na telku. Potom jsem sešel dolů koupit zmrzku.
Když jsem se vrátil nahoru, spala na gauči. Přikryl jsem jí dekou a nechal jsem svítit jenom malou lampičku. Zapálil jsem si cigáro a pozoroval jsem jí.
Bylo opravdu skoro neuvěřitelný, že to všechno jsou jen slova. Zdála se mi tak skutečná. A protože toho na mě bylo dneska nějak moc, lehnul jsem si na koberec, přikryl se dekou, dal si ruku za hlavu a v druhý jsem žmoulal zbytek toho cíga. Otevřeným oknem se z ulice ozývalo ševelení aut.
Usnul jsem a to je konec.